DRBY*FÁMY*SENZACE…about: Mike Verba

rozhovor s Mike Verba

…JAZZ V RŮZNORODOSTI…

Mike Verba, vlastním jménem Michał Wierba, hráč na piáno, spolupracuje s muzikanty na dvou kontinentech. Evropa a USA. Po několikaleté spolupráci se známým americkým bubeníkem Ronniem Burragem a společně vydaném albu „The Dance of The Great Spirit“ ve Spojených státech zve Mike Verba ke spolupráci další hvězdu jazzového světa – vynikajícího saxofonistu Wayna Escofferyho, držitel ceny Grammy, brilantní sideman největších jazzových hvězd. Michał Wierba All Stars – je dalším krokem na cestě polského pianisty ve světě jazzu, který boří hranice a spojuje kontinenty a kultury. Po letech zkušeností na polských i amerických pódiích vytváří Michał Wierba pod svým jménem svou první mezinárodní kapelu, která nabízí publiku novou kvalitu – opravdovou moderní jazzovou fúzi 21. století. Projekt pokračuje i v roce 2024 dalšími jazzovými hosty, jako jsou americký basista Daryll Hall a polský trumpetista Piotr Wojtasik.

V roce 2024 vyšlo sólové album s názvem “Pop Fiction” na Německém labelu ZYX Music, které je pouze instrumentální na piáno. Nenajdeme zde pouze jazz, ale propojení jazzu s dalšími hudebními žánry. Od popu po art rock.

Alan – Ahoj Mike. Mohl by ses nám tedy trochu více představit.

Mike – Jasně! Jsem jazzový pianista a skladatel, který rád posouvá hranice toho, co klavír a jazz umí. Začal jsem hrát poměrně pozdě, v 17 letech. Ztracený čas jsem dohnal velkým nasazením a dlouhými tréninky. V průběhu let jsem měl to štěstí, že jsem vyhrál několik soutěží, nahrál několik alb a koncertoval po celém světě. Moje hudba mísí tradiční jazzové prvky s moderními vlivy a zahrnuje vše od elektronické hudby po současné klasické žánry. Stále hledám nové způsoby, jak se spojit s posluchači a dát jazzu pocit, že je relevantní pro dnešní svět. Mimo hudbu velmi věřím v neustálý vývoj a výzvy, ať už je to spolupráce s jinými umělci, experimentování s novými zvuky nebo hledání inspirace na nečekaných místech. Hudba je pro mě víc než jen řemeslo – je to rozšíření toho, kdo jsem, a způsob, jak objevovat svět.

Alan – Kdy, v jakém roce začala tvá kariéra jazzového klavírního hráče?

Mike – Na klavír jsem začal hrát, když mi bylo 17 let. Cvičil jsem 9 až 11 hodin denně, abych se stal nejlepším, protože jsem věděl, že na klavíristu začínám opravdu pozdě. V roce 2008 jsem vyhrál Bielska Zadymka Jazzowa, což, dalo by se říci, znamenalo začátek mé kariéry. Poté jsem nahrál první album Black Jack a začal hrát profesionálně.

Alan – Odrazem do světa jazzu bylo co? Kdy si tě začal svět všímat?

Mike – Po roce 2008 jsem vyhrával každou soutěž v Polsku a začal jsem vystupovat i na mezinárodní úrovni. Nahrál jsem čtyři alba a začal si budovat silnou reputaci v Polsku. Později jsem začal spolupracovat s Ronniem Burragem, bubeníkem z USA, a vytvořili jsme spolu album. Dance of the Great Spirit byl směsicí jazzu, elektronické a etnické hudby.

Alan – Když bys srovnal Evropu a USA. Jaké jsou rozdíly pro muzikanta na těchto dvou kontinentech?

Mike – Největší rozdíl spočívá v publiku a příležitostech. V Evropě je jazz jako umělecká forma hluboce oceňován a publikum bývá trpělivější a otevřenější experimentálním nebo avantgardním stylům. Kulturní podpora je také silnější, vládní financování a festivaly usnadňují hudebníkům najít platformy pro vystoupení. V USA má jazz jinou energii – je více zakořeněný v tradici a historii, což vytváří živou scénu, zejména ve městech jako New York a New Orleans. V USA existuje určitá syrovost a konkurenční výhoda, která nutí hudebníky neustále se vyvíjet. Na druhou stranu, trh může být tvrdší kvůli obrovskému množství talentů a ve srovnání s Evropou je tu menší finanční podpora. V konečném důsledku oba kontinenty nabízejí něco jedinečného. Evropa vám dává prostor k uměleckému růstu, zatímco USA vás tlačí, abyste zdokonalili své řemeslo a vytvořili svou identitu.

Alan – V jakém vztahu jsi se ZYX Music?

Mike – Mám s nimi dlouhodobou smlouvu, takže se snažím vydat album každý rok. Mám spoustu nápadů na nová alba, takže je vždy na čem kreativním pracovat!

Alan – V roce 2024, jsi vydal své sólové album, pouze na klavír/piáno – formu jazzu jsi posunul až k jakým hranicím?

Mike – Toto nebylo jen tradiční sólové klavírní album – chtěl jsem předefinovat, čím by mohlo být moderní sólové klavírní album. Začlenil jsem elektronické prvky, použil ROLI Seaboard pro expresivní zvukové plochy a prolnul moderní klasické vlivy s jazzem. Silný důraz je kladen na virtuozitu se složitými smyčkami a vrstvenými texturami, stejně jako na momenty řízené syntezátorem, které dodávají moderní nádech. Je to fúze akustického a elektronického, kde se klavír stává všestranným, vícerozměrným nástrojem. Takhle pro mě vypadá posouvání hranic jazzové formy v dnešním světě.

Alan – Jak už jsem uvedl. Pop Fiction je albem kde se opíráš o další hudební vlivy. Nechalo by se říci že zde zazní klasický jazz, dále pak pop jazz, art jazz atd… Co tě k tomu vedlo?

Mike – Svět se změnil a stejně tak se změnil i způsob, jakým komunikujeme prostřednictvím hudby. Klavírní technika – virtuozita, tón, dotek – zůstala konzistentní, ale vše ostatní se vyvinulo. Teď mluvíme jiným hudebním jazykem. Jazzové standardy již nejsou měřítkem naší doby; místo toho standardy, ze kterých čerpáme, jsou popové písně, se kterými se dnes lidé spojují. Stále si půjčuji zvuky, rytmy a textury z populární hudby, ale pocházejí z úplně jiné zvukové krajiny než dříve. Zvuky a očekávání se posunuly a to jsem chtěl reflektovat. Pro mě sólový klavírní instrumentální vzorec volal po redefinici – aby rezonoval s tím, co lidé slyší nyní, ne před desítkami let. Toto album je můj způsob, jak překlenout tuto propast a vytvořit hudbu, která bude relevantní, moderní a hluboce propojená se současností.

Alan – Ohledně tohoto alba, jak se ti s ním koncertuje? Jezdíš hodně po představení?

Mike – Jedeme na turné s triem a některé písně hraji sólo během koncertů. Miluji škálu barev, které trio přináší – dodává hudbě hloubku a rozmanitost. Zároveň mě velmi baví hrát sólo, protože vytváří přímé spojení s publikem a umožňuje mi prozkoumat celou paletu klavíru na vlastní pěst. Právě teď plánujeme evropské turné na rok 2025 s tímto materiálem. Jsem nadšený, že mohu přinést album různému publiku a vidět, jak rezonuje v různých prostředích. Je to dynamický zážitek, který vyvažuje souhru tria s intimitou sólového vystoupení.

Alan – Pop Fiction album, jak přijalo jazzové obecenstvo? Ono se občas stává, že máš ortodoxní posluchače, kteří nechtějí přijmout změny.

Mike – Když narazím na nelad, obvykle hraji jednu píseň „normálním způsobem“. Jakmile to udělám, lidé mají tendenci chápat, co dělám a proč. Myslím, že opravdu záleží na důvěře – zda publikum důvěřuje tomu, že interpret si je plně vědom svého řemesla a přesně ví, co dělá. Jakmile je tato důvěra nastolena, lidé jsou ochotni následovat můj tok. Vím, že to může znít sebevědomě, ale tohle je moje řemeslo – je to moje rozšíření. Naučil jsem se své lekce a zaplatil své poplatky, než jsem objevil svůj vlastní způsob hraní. Je to přirozený proces, kterým prošli všichni „staří mistři“. Rozdíl je v tom, že dnes je náš „osobní zvuk“ utvářen zcela jinou realitou. To znamená, že mi nevadí malá výzva, jako když se někdo zeptá: “Umíš hrát nějaké standardy?” Ve skutečnosti mě baví výzvy – udržuje mě to ostré a připomíná mi kořeny této umělecké formy. Ale nakonec chci, aby moje hudba odrážela to, kde jsem a kde jsme dnes my všichni, nejen to, kde jsme byli.

Alan – Ono nebudu se ptát na další tvorbu, teď je stále čerstvé toto album. Co s ním připravuješ. Celosvětové turné? Nebo pojedeš (jezdíš) Evropu a USA?

Mike – Prozatím se zaměřujeme na to, aby se toto album dostalo co největšímu počtu posluchačů. Plánujeme evropské turné na rok 2025 a 2026, z čehož jsem opravdu nadšený. Evropa byla vždy skvělým místem pro jazz a myslím, že materiál z tohoto alba tam bude dobře rezonovat. Pokud jde o USA, je to určitě na radaru. Jazz tam má tak hluboké kořeny a rád bych viděl, jak toto moderní pojetí sólového klavíru a triového jazzu přijme americké publikum. I když by světové turné bylo neuvěřitelné, beru to krok za krokem a zaměřuji se na to, aby každé vystoupení bylo výjimečné a spojilo se s publikem, ať hrajeme kdekoli. Toto album je pro mě velmi osobní, takže mu chci na pódiu věnovat čas a pozornost, kterou si zaslouží.

Alan – Česko + Slovensko. Znají tě v těchto dvou krajinách? Hrál nebo budeš zde hrát?

Mike – Ještě jsem tam nehrál, ale rád bych. Obě země mají bohatou hudební tradici a vášnivé publikum, takže je rozhodně na mém seznamu míst, kde bych mohl vystupovat. Doufám, že s evropským turné, které plánujeme na roky 2025 a 2026, budu mít příležitost přiblížit svou hudbu i českému a slovenskému publiku. Bylo by vzrušujícím zážitkem spojit se tam s posluchači.

Alan – Když už jsme u Česka a Slovenska. Jsem přesvědčen že znáš některé muzikanty. Kteří to jsou? A kdo ti je z nich nejbližší?

Mike – Pamatuji si, že když jsem byl dítě, slyšel jsem Petera Lipu – je to taková legenda a průkopník jazzu v regionu. Během studií jsem měl také možnost pracovat s hudebníky ze Slovenska a České republiky, jako je Dano Šoltis, který je neuvěřitelný bubeník, a Vít Kříšťan, který je jedním z nejtalentovanějších jazzových klavíristů na české scéně.
I když bych neřekl, že mám k nějakému konkrétnímu hudebníkovi z regionu moc blízko, vždy jsem obdivoval neuvěřitelnou kreativitu a technickou zručnost, kterou čeští a slovenští jazzoví umělci přinášejí na stůl. Mají jedinečný způsob prolínání tradice s inovací, což se mnou rezonuje.

Alan – I v jazzové scéně se občas odehrají vtipné zážitky z koncertování. Máš nějaký vtipný zážitek pro zasmání?

Mike – Jedna noc v New Yorku vyniká, i když to v té době nebylo vtipné – naučilo mě to něco hlubokého o posouvání limitů. Chytil jsem těžkou infekci a měl jsem 39 stupňů horečky. Byl jsem tak slabý, že jsem se sotva dostal na lavici klavíru. Těsně před začátkem představení jsem si říkal: “Jak to zvládnu?”
Ale pak začala hudba a stalo se něco zvláštního – úplně mě to vtáhlo. Odehrál jsem dva sety, celkem asi 2,5 hodiny, a nic z toho si nepamatuji. Nějak se mi potom podařilo dostat se domů a spal jsem tři dny v kuse.
Když jsem si konečně poslechl záznam toho pořadu, byl jsem šokován – ve skutečnosti tam byl rozdíl ve výkonu. Byla to nejlepší noc z celého turné. Moje tělo se nějak přizpůsobilo situaci a hudba mě provázela. Ten večer jsme dokonce sklidili velký potlesk.
Byla to neskutečná zkušenost, ale naučila mě, že s Mikem Verbou můžeme jít za hranice toho, co si myslíme, že jsou naše limity. Hudba má způsob, jak převzít vládu, bez ohledu na okolnosti.

Alan – Díky za rozhovor, a doufám že se sejdeme na nějakém vystoupení v Česku nebo na Slovensku, které ti snad zajistí Klaus. Díky za rozhovor a drž se svého umění.

https://mikeverba.com

https://www.youtube.com/watch?v=329mrnll8qs&list=OLAK5uy_lgwFgq9_A0Ohr4fIBHIg_u7xOG3AkZFRQ&index=2